Vzpomínky na červnové setkání aneb Fara mladých sportující

Červnová Fara byla opravdu netradiční a plná překvapení, za což vděčíme především a hlavně našemu Poníkovi. Nechť je tedy tento článek také poděkováním směřovaným k němu.

Vše začalo už tím, když jsme s jazyky na vestě vyjeli kolmo náš známý petrovický kopeček vedoucí ke kostelu a k faře a už se těšili, jak si hezky pohodlně na faře sedneme, něco zakousneme a vyslechneme tématko. Jenže, ouha. Mělo nás to trknout už tehdy, když se Poník divil, proč si zamykáme kola. Ten kopec jsme totiž, jak nám bylo řečeno, vyjeli jen proto, abychom si dali „sraz“. A když jsme se už tedy všichni pěkně sešli, můžeme hned vyrazit o dům dál. Totiž, aby bylo jasno, o více než jeden dům dál, a to přímo do Prstné, k Míši na zahrádku.

A tak jsme vyjeli, povzbuzeni vidinou, že si tedy sice nesedneme hned, ale sedneme si určitě za chvíli, a navíc na čerstvém vzduchu. Jenže, opět ouha. Jak tak jedeme, zjišťujeme, že Míša nás vede po nejdelší možné cestě, kterou se dá od kostela k ní dojet. Zkrátka, rozhodla se nás trošku přimět ke sportu a probudit v nás cyklistickou vášeň. Ale počasí nám přálo, takže jsme se nakonec svorně shodli na tom, že taková malá „zkratka“ přes Polsko vůbec nebyla na škodu a hezky jsme si to užili. Někteří z nás sice měli permanentně půlkilometrové zpoždění, ale svůj vzdálenostní handicap alespoň nahrazovali mluvní aktivitou a stihli probrat události minulých týdnů i let.

Světe div se, nakonec jsme dojeli všichni. A čekala nás výborná odměna, klobásky se už na nás jen smály. Ovšem, jak se říká, smích jednou každého přejde, a nejinak tomu bylo i s našimi klobáskami, které po zásahu našeho Varhaníka (který byl pověřen správou grilu) už nejenže nevypadaly moc vesele, ale člověk měl navíc strach do nich vůbec kousnout. Varhaník však suše konstatoval, že na něco se umřít musí, a nám nezbývalo, než mu dát zapravdu.

A pak to přišlo. Totiž nápad, že si zahrajeme fotbal. Právě probíhá mistrovství, celý svět žije fotbalem... Pravda, nápad to byl pěkný, hráli jsme opravdu s nadšením, ale potíž byla v tom, že jsme nehráli déle než dvě minuty. Jistě se každému z vás někdy stalo, že při hře skončil míč u sousedů. Ovšem, problém je v tom, když sousedem je hustý les, příkrý sráz zarostlý kopřivami a ostružiním. Po chvíli marného pobíhání a rozhlížení se po balónu pronesla Lenča památnou větu: „Musíme uvažovat z fyzikálního hlediska, kam ten balón mohl doletět!“ Všichni jsme byli ohromeni jejím nápadem, uznale pokývali hlavami a pak se rozešli, každý jiným směrem, do všech světových stran. Inu, i věda má někdy více řešení. Avšak ani teď se kopačák nepodařilo najít. Načež si Soudružka pomyslela: „Když nejde uvažovat z hlediska fyzikálních zákonů, je třeba uvažovat z hlediska Murphyho zákonů“ a vydala se směrem, kde rostly největší a nejhustší kopřivy. A skutečně, balón byl objeven!

A tak jsme si nakonec ještě hezky zahráli, i přes další malé zádrhely, jako když se např. Manažerka rozhodla napodobit Varhaníka a odeslala balón ladným obloukem do věčných lovišť.

Zkrátka, setkání se nám moc líbilo. Bylo plné zajímavých her, jako např.: hledání nejdelší cesty k Míši, soutěž o nejčernější párek, běhání v kopřivách a spousty dalších. Tak tedy...zase příště a sportu zdar!